Haf dvounožci a chlupáči

Hlásím se po delší době. Znáte to, pořád je s tou dvounohou mámou a malou ségrou co dělat. 

Neusínáme na vavřínech a stále na sobě navzájem makáme. Nejsem dokonalý a ségra také ne, ale důležité je, že se společně učíme, respektujeme a rozvíjíme. Rád bych vám o tom pověděl více. 

Začátky se mnou nebyly vůbec jednoduché. V době, kdy jsem se měl učit správnému chování jsem rostl jako dříví v lese a vše jsem si řešil sám po psím. Nevěděl jsem vlastně, co po mě doma chtějí. Nic jsem neuměl a asi si umíte představit, jaké to je vychovávat nevycválaného, čtyřnohého puberťáka. Na procházkách s mámou to byla jedna velká přetahovaná. Na ostatní psy jsem vrčel, štěkal. Dokonce jsem i Irču jednou v zimě táhnul po zemi sněhem. Měla pak z toho nemocné rameno. Nevzdala to se mnou a časem našla další lidi, kteří ji s mou výchovou a komunikací pomohly. Naše spolupráce se pomalu začala zlepšovat a byla srozumitelnější. Nejvíce nám společně pomohly řízené socializační procházky se zkušenými lidmi a jejich hafany. Jezdili jsme pravidelně za trenéry, chodili na individuální tréninky, pracovali na každé procházce, plnili domácí úkoly od trenérů…prostě práce, práce, práce, ale i zábava tam byla.  A protože jsem kluk učenlivý a kontaktní, přišel jednou čas začít mi hledat psí kámošku, se kterou budu ve společné domácnosti.

Hledání nějaký čas trvalo, ale našla se. Jednou se na Facebooku objevila malá černá holka, která byla zachráněná z množírny a byla dána k adopci. Ještě neměla ani jméno. Irča hned kontaktovala spolek, který ji vzal pod svá ochranná křídla, slovo dalo slovo a byly z toho velké přípravy na nový přírůstek. Bylo důležité vybrat jméno – Sia. Dočasková teta Ziva byla skvělá a než nastal ten velký den, oslovovala ji tak.  Následovala spousta telefonů a zpráv, aby bylo vše ohledně nového člena  v pořádku... Odjížděli brzy ráno a já vlastně ani nevěděl kam. Navečer se vrátili a něco schovávali v autě. Nejdříve pořádně přivítali mě, chápejte, byl jsem skoro celý den doma sám. No a pak něco v náruči vynesli z auta. Teda řeknu vám, bylo to opravdu mrně. Očuchal jsem ji, ale chvíli mi trvalo, než jsem ji plně přijal. Takže jsem na ní štěkal, chtěl si s ní hrát jako s velkým kámošem a ona se přede mnou pak schovávala. Protože si Irča dopředu zjistila u trenérů, kam chodila i se mnou, jak Siu začlenit, aby vše bylo v pořádku, bylo naše první dny pod bedlivým dohledem a korekcí. Trvalo to pár týdnů, než z nás byla nerozlučná dvojka. A řeknu vám, je to super mít parťáka. Dokonce jsem i trošku pomohl s výchovou. Ta malá potvůrka mě totiž ve spoustě věcí, které já už umím, kopírovala. Od prvního dne je všude s námi. Mamka stále dodržuje mé privilegium toho prvního v rodině, a to při krmení, chystání se ven, příchodu domů z práce a, z procházky, a proto máme se Siou zdravý vztah. Neříkám, že někdy je ji moc, ale je to pořád ještě malá holka a časem se vše pod dohledem Irči a taky  Adély z JustDogs.co a dalších skvělých lidí kolem nás, určitě doučí a pochopí. 

To bude zatím vše, musím běžet dělat lumpárny…..

Váš Tegmen