Haf dvounožci a chlupáči

Hlásím se po delší době. Znáte to, pořád je s tou dvounohou mámou a malou ségrou co dělat. 

Neusínáme na vavřínech a stále na sobě navzájem makáme. Nejsem dokonalý a ségra také ne, ale důležité je, že se společně učíme, respektujeme a rozvíjíme. Rád bych vám o tom pověděl více. 

Začátky se mnou nebyly vůbec jednoduché. V době, kdy jsem se měl učit správnému chování jsem rostl jako dříví v lese a vše jsem si řešil sám po psím. Nevěděl jsem vlastně, co po mě doma chtějí. Nic jsem neuměl a asi si umíte představit, jaké to je vychovávat nevycválaného, čtyřnohého puberťáka. Na procházkách s mámou to byla jedna velká přetahovaná. Na ostatní psy jsem vrčel, štěkal. Dokonce jsem i Irču jednou v zimě táhnul po zemi sněhem. Měla pak z toho nemocné rameno. Nevzdala to se mnou a časem našla další lidi, kteří ji s mou výchovou a komunikací pomohly. Naše spolupráce se pomalu začala zlepšovat a byla srozumitelnější. Nejvíce nám společně pomohly řízené socializační procházky se zkušenými lidmi a jejich hafany. Jezdili jsme pravidelně za trenéry, chodili na individuální tréninky, pracovali na každé procházce, plnili domácí úkoly od trenérů…prostě práce, práce, práce, ale i zábava tam byla.  A protože jsem kluk učenlivý a kontaktní, přišel jednou čas začít mi hledat psí kámošku, se kterou budu ve společné domácnosti.

Hledání nějaký čas trvalo, ale našla se. Jednou se na Facebooku objevila malá černá holka, která byla zachráněná z množírny a byla dána k adopci. Ještě neměla ani jméno. Irča hned kontaktovala spolek, který ji vzal pod svá ochranná křídla, slovo dalo slovo a byly z toho velké přípravy na nový přírůstek. Bylo důležité vybrat jméno – Sia. Dočasková teta Ziva byla skvělá a než nastal ten velký den, oslovovala ji tak.  Následovala spousta telefonů a zpráv, aby bylo vše ohledně nového člena  v pořádku... Odjížděli brzy ráno a já vlastně ani nevěděl kam. Navečer se vrátili a něco schovávali v autě. Nejdříve pořádně přivítali mě, chápejte, byl jsem skoro celý den doma sám. No a pak něco v náruči vynesli z auta. Teda řeknu vám, bylo to opravdu mrně. Očuchal jsem ji, ale chvíli mi trvalo, než jsem ji plně přijal. Takže jsem na ní štěkal, chtěl si s ní hrát jako s velkým kámošem a ona se přede mnou pak schovávala. Protože si Irča dopředu zjistila u trenérů, kam chodila i se mnou, jak Siu začlenit, aby vše bylo v pořádku, bylo naše první dny pod bedlivým dohledem a korekcí. Trvalo to pár týdnů, než z nás byla nerozlučná dvojka. A řeknu vám, je to super mít parťáka. Dokonce jsem i trošku pomohl s výchovou. Ta malá potvůrka mě totiž ve spoustě věcí, které já už umím, kopírovala. Od prvního dne je všude s námi. Mamka stále dodržuje mé privilegium toho prvního v rodině, a to při krmení, chystání se ven, příchodu domů z práce a, z procházky, a proto máme se Siou zdravý vztah. Neříkám, že někdy je ji moc, ale je to pořád ještě malá holka a časem se vše pod dohledem Irči a taky  Adély z JustDogs.co a dalších skvělých lidí kolem nás, určitě doučí a pochopí. 

To bude zatím vše, musím běžet dělat lumpárny…..

Váš Tegmen

Haf dvounožci, 

snad nebudu za drbnu, ale mám pro vás všechny velkou novinu.

Moje dvounohá mamka se jednou zcela náhodou potkala s jinou dvou nohou mamkou, Adélou, co má chlupáče Tondu a Emu. Setkání pro holky nebylo moc růžové, protože já a Tonda jsem se chtěli navzájem sežrat. U holek ty sympatie ale  fungovaly od začátku, a tak se rozhodly, že udělají kámoše i z nás chlupatých horkých hlav. Domluvili první socializační procházku. Všichni jsme ji zvládli a přežili bez “újmy” , a proto následovaly další a další. S každou další se k nám přidávali další hafani a jejich páníčci. S Tondou jsme teď kámoši a řeknu vám, je to fajn. Můžeme spolu lítat po louce, hrát si, navštěvovat se doma a tak dál….

Jsou to holky bláznivé, slovo dalo slovo, zařídili kemp a byl z toho první socializační výjezd na prodloužený víkend. Sjela se pěkná banda vejlupků a super lidiček a bylo to prostě božíííí. Prochajdy, trénování poslušnosti, dokonce jsme jeli i vlakem. Najednou mám těch kámošů mnohem víc než jen Tondu a Emu. A co z toho všeho plyne? Socky jsou super, učím se já i Irča “…” a ta novinka?

Justdogs.co - nová stránka, kde všechny naše psí události a akce najdete na jednom a přehledném místě a můžete se tam na ty akce rovnou přihlásit a holkám i napsat.

Mějte se fanfárově a pojďte s námi na výlet nebo kemp. “Haf”, domluvil jsem.

Haf všichni dvounožci i čtyřnožci,

trošku se vám představím. Narodil jsem se 2.10. 2019 na Slovensku. Má první rodina mi dala jméno Loky. Moc si ji nepamatuji ale rostl jsem tam jako dříví v lese a proto se asi rozhodli se stěhovat beze mne. V tu chvíli mi začalo jedno velké dobrodružství. Našli jednu hodnou tetu, která se stará o opuštěné, nechtěné a týrané pejsky a ta se rozhodla, že mě v tom nenechá. Tak jsem cestoval do České republiky k další hodné tetě Monice do dočasné péče. Ptáte se kde se ty hodné tety berou? Jsou ze spolku Pes nejvěrnější přítel z.s. a pomohli už hodně chlupáčům stejně jako mně. 

K tetě Monice jsem přijel bez kufru, batůžku a výchovy. Asi si dovedete představit jaké to pro Monču bylo – rozevláté, přerostlé štěně s obrovským srdcem a přemírou energie. A už to jelo :) K panu doktorovi „jestli jsem zdravý a očkovaný kluk “, škola slušného chování (zavřenými dveřmi se nechodí, doma se neštěká, nábytek se nekouše a spousta dalšího). Po několika týdnech mi teta před spaním vyprávěla pohádku o Irče a Alešovi „že mají baráček se zahradou, jezdí rádi na výlety a mají spoustu místa v srdci pro jednoho nevycválaného rošťáka jako jsem já“. No a přišel den D a Irča s Alešem za mnou přijeli na návštěvu. Znáte to, „musel jsem si je přeci očuchat, jestli mi budou vonět“ a voněli. Juchů – ten den jsem vykročil pravou tlapkou vstříc novým zítřkům…

Nový začátek – nové jméno „tušíte správně“ … Tegmen. Snědl jsem hodně granulek a pamlsků než mi došlo, že Tegmene volají na mě. Měli byste vidět jak velkou měli radost, když jsem se to konečně naučil. To bylo to první co mě doma učili. A protože jsem neuměl opravdu skoro nic a na vodítku jsem Irču neustále vláčel za sebou a ukazoval jsem ji jak velkou mám sílu, rozhodli se udělat si se mnou výlet za Jirkou a Zuzkou do Jeseníků. Jsou to zkušení trenéři, kteří mi vysvětlili, že přetahovat se s psovodem a poměřovat sílu se nedělá. Odvezli jsem si domů spousty domácích úkolů a také nové poznatky o stravování. 

Aleš objednal doporučené knížky a začalo studium o syrové stravě. Musím vám říct „nastudovali to opravdu poctivě“. A najednou to jídlo v misce úplně jinak voní a chutná. Dokonce i zeleninu  baštím:). Jednou mi mamka upekla sušenky a to vám byla taková dobrota, ze už u pečení zůstala. Dělil jsem se o mamčiny sušenky i s kámošema a všem chutnaly tak moc, až jsem se bál že mi je všechny sežerou! No a pak jednou při dalším pečení mamku napadlo, že by jsme mohli péct pro všechny chlupáče a zároveň podpořit ty hodné tety a strýčky ze spolku Pes nejvěrnější přítel z.s..  A Tegmen keks – voňavé a křupavé sušenky z domácí výroby byly na světě.